Milan Boruvka – Moneta Augusta

Medalie na 100. výročí založení Řádu Marie Theresie

V roce 1757 založila Marie Thereise na oslavu vítězství rakouských vojsk v bitvě u Kolína, která proběhla 18.6.1757. Řád byl udělován důstojníkům, za službu panovníkovi a prokázanou odvahu v boji proti nepříteli.
Řád měl tři třídy: rytíř, komandér a velkokříž.
Řád byl poprvé udělen roku 1758 a byl udělovín v tichosti i po rozpadu Rakousko-Uherské monarchie v roece 1931, naposledy byl udělen roku 1944.
U příležitosti 100. výročí založení Řádu Marie Theresie byla představena při oslavách v Hoftheateru 18. června 1857 medaile vyražená ve Vídeňské mincovně od pražského rodáka Václava Seidana.

Medaile je známa ve třech kovech zlato (ve váze 40 dukátu; 139,6g), stříbro (87g) a bronz (101,4g).
Náklad u zlatých medailí se odhaduje na 8 kusů, byly určeny pouze pro držitele velkokříže a kancléře řádu. Jmenovitě to byli:
Princ Klemens von Metternich (kancléř řádu)
Josef Václav Radecký z Radče, feldmaršál
Ludvík Antonín hrabě Angozleme
kníže Eduard Clam-Gallas, generál jezdectva
arcivévoda Karel Josef Habsburský
JCM František Josef I.
Ivan Feodorovič Paskievič, Ruský polní maršál
Alfréd Windischgraetz, polní maršál

Stříbrnou medaili dostali všichni žijící držitelé Vojenského řádu Marie Theresie.

Bronzová varianta byla určena pro reprezentativní a pamětní účely.
Na aversu medaile je portrét Marie Teresie hledící vpravo a opis M. THERESIA 18. JUNI 1757. Pod portrétem je drobně signatura autora. U zdařilého portrétu bych se chvilku zastavil. Při hledání informací k této medaili jsem narazil na ražbu signovanou Pittner z roku 1862 na oslavy 100. výročí vojenské akademie.

Na aversu byl použit téměř shodný portrét jako na uvedené medaili od Seidana. Šel jsem však dál a hledal v medilích Marie Theresie. Zjistil jsem, že použitý portrét na medaili je shodný s portrétem od medailéra Würtha z roku 1762 k obnovení dvorní rady v Sedmihradsku.

Nebo na společné medaili Würtha a Tautenhayna z roku 1872 zřízení pomníku v Klagenfurtu.

Portrét na medaili ke 100. výročí založení řádu Marie Theresie by použit téměř 100 let starý portrét od medialéra Würtha.

Napiš mi seznam…

Pan Opička byl u krajského soudu, nebyl tam u výslechu, ke kterému by se důvod určitě našel, ale jen zapsaný. Abych byl přesnější zapsaný soudní znalec v odvětví ceny a odhady obor numismatika. Pan Opička, po pravdě řečeno, mincím příliš nerozuměl. Sbíral mince Rakouské monarchie z druhé poloviny 17. století, ke kterým si díky svému dlouhodobému zájmu si jakés takés informace našel.

Pokud mu byla předložena k posouzení mince z jiného období nebo části světa byl zcela mimo. Rád se honosí i sbírkou antické numismatiky. Do tohoto odvětví si nechává mince doporučovat od zkušenějších, jak sám rád říká, bývalých kamarádů…

Pana Opičku oslovila dáma ve věku asi 60-ti let s požadavkem na vypracování odhadu ceny po zesnulém strýcovi z matčiny strany. Jednalo se o celoživotní sbírku starého mládence a jeho otce, kteří do sbírky investovali všechny volné prostředky.

Dáma měla při první schůzce jen přírůstkovou knihu ke sbírce s poznámkami o nabytí od poloviny 30. let s poznámkami od Chaury, Prokopa, Kubce a jiných slavných koryfejů české numismatiky. V soupise sbírky byly skvosty – lasanzova 1/4 tolarová klipa, český dukát Václava VI., černý peníz Zimního krále.

Pan Opička si nebyl jistý pravostí a správným ocenění, tak si přizval svého posledního kamaráda, pana Lastnichtsmanna. Starý pán je v numismatických kruzích známý svým přínosem k odhalení padělků uměleckého kováře z Mýta.

Společná schůzka proběhla ji s prezentací sbírky, která byla uskladněna na platech v luxusní mahagonové mincovní skříni s knihovnou, ve které byly mimo jiné díla Miltnera a Neumanna, Mikuláše Adukta Voigta, aukční katalogy sbírek Killián, Horsky, Donnebauer. Všechny mince byly v úžasné zachovalosti a celková cena sbírky čítající kolem 1250 kusů mincí z oblasti Čech od Boleslavských denárů po tzv. kutnohorský dvouzlatník. Sen každého sběratele českých mincí! Za přítomnosti pana Lastnichtsmanna se pan Opička paní majitelky zeptal, zda by ji nestačilo vyplatit 250.000 Kč a posudkem, který je spousta papírování a kulatých razítek, se nebudou zabývat. A hodil bankovní balíček dvoutisícovek ležérně na stůl a hledal v příruční tašce zbytek…

Dáma však trvala na svém a chtěla posudek zpracovat. Pan Opička v ten okamžik přihodil ještě jeden balíček. Dáma znejistěla, ale byla neoblomná…

Pan Opička se skřípěním zubů sepsal nový seznam a doplnil ceny, které byly zpravidla jen zlomkem cen reálných. Svým způsobem to byl jeho záměr, aby mohl sbírku levně koupit. Když od dámy odešli zmínil se pan Opička, aby mu pan Lastnichtsmann napsal a předal seznam své sbírky s tím, že ji od něj levně koupí…

Tak ubohý může být jen pan Opička…

Tak se i pan Lastnichtsmann stal bývalým kamarádem pana Opičky. A sbírka? Je stále v soukromých rukou…

Jak lze otřást ekonomikou evropského státu?

Výlet do K.B. probíhal dle norem a zvyklostí – kdo byl střízlivý je srab… V expozici nejmenované blízkoasijské mincovny v Horních Uhrách kolegu Hausera zaujaly nové mince pro Černorusko. Nechal si je od pana Roubíčka vyfotit a po návratu poslal do plátku zveřejňující novinky světových oběžným mincí fotografie s popisem nové černoruské mince.
Na nových mincích by nebylo nic zvláštního, kdyby se v post-Ruském státu platilo jen a pouze bankovky kryté prací a sociálními jistotami černosruského lidu.
Po zvečejnění byla redakce v obležení rusky mluvících novinářů. Guvernér černoruské národní banky byl pod palbou novinářských otázek jestli bude měna. Kurzy černoruského rublu prakticky ihned klesy o víc než 5%.
Veškeré indicie, že bude měna v Černorusku byly místním režimem ututlány. Prý šlo jen o zkušební ražbu v počtu několika desítek milionu kusů od každého nominálu. Jediné zarážející je pouze ruský nápis na mincích, černoruština zcela chybí.
Vydavatel chtěl poslat informacíchtivé novináře na adresu pana Hausera, který tuto lukrativní nabídku na svoji medializaci kupodivu odmítl.
Černorusko nadále platí svými plastovými bankovkami a mnohamilionových zkoušek se stalo nedostupné numismatické zboží. Jedinou černou kaňkou je, že pracovnice mincovny, která dala černoruské mince do expozice, byla pro svoji přílišnou aktivitu údajně propuštěna.

Dlouhá cesta do K.B.

Nedávno tomu co Verein für Nomismatik absolvoval výlet do Horních Uher. Cílem byla jedna z nejstarších mincoven v Evropě a možná i na světě. Nevím, jestli nejstarší svou výbavou nebo areálem, pravda na dřevěných špalcích tam již nerazí, tak nejstarším areálem. Mincovna je ve městě, které všichni numismatici znají jako K.B.

Protože z Hradce nad Labem je to víc než dlouhá míle a Králové nad Orlicí ještě kousek dál jelo se zájezdním povozem pro 40 osob. Cesta to byla dlouhá a tak během cesty došlo ke konzumaci rumu, domácích destilátů a směně numismatického materiálu. Dnes si povíme něco o třech pánech; o panu Hauserovi, panu Roubíčkovi a v jednom z minulých příběhů zmíněném panu Větralovi.

Pan Hauser byl sběratelem a prodejcem dobrého a zajímavého numismatického materiálu. Měl zajímavé povolání, kterého až nebývale bavilo, byl rentiérem. Naproti tomu pan Roubíček by se dal zařadit do skupiny stálých studentů, těžil ze znalosti v našich krajích netradičního jazyka a uměl dobře fotografovat. Pan Roubíček sbíral mince arabských států – zřejmě pro to, že je v naší kotlině téměř nikdo nesbírá a jsou relativně levné. Eisenboňácký bard z Hradeckokrálovského Hauptbahnhofu sedával za svým okénkem a snažil se tvářit tak, aby odháněl případné zákazníky. Sbíral především psí známky (ne vojenské, skutečně od psů), medaile kolegů numismatiků a pak všechno ostatní, ruskými mincemi počínaje a účelovkami konče.

Pan Roubíček neustále loudil po panu Hauserovi, aby mu ze svých cest přivezl nějaké, jak sám říká, araby. Během cesty do K.B. se stalo, že pan Hauser z přírůčního dřevěného zavazadla vytáhl záhadnou plechovou krabičku po doutnících a před panem Roubíčkem ji otevřel. Pan Roubíček okamžitě nasál pach arabských miní, opravdu ten kozí smarad by porazil i vola. Jak bylo panu Roubíčkovi vrozené, začal ihned smlouvat o ceně, aby byla jednostranně výhodná pro kupujícícho. Leč cena byla pevá a pan Hauser je proti panu Roubíčkovi podstatě vyšší váhová kategorie. Vše rozhodl pan Větral, který se najednou zjevil mezi sedačkami a prohlásil již mírně podnapilým hlasem: „Dám dvakrát tolik, než pan Hauser chce…“.

Pan Roubíček to ještě chvíli zkoušel, ale nakonec vytáhl pár bankovek vyšší nominální hodnoty, které brzy změnily svého majitele. Krabička s mincemi šla opačným směrem a s odstupem několika dalších slivovic byli všichni spokojeni.

Kup mi minci, na limitu nezáleží…

Pana Janka jsme si již představili spolu s panem Motkem. S panem Motkem jezdil po putovních numismatických výstavách i jeho kolega – pan Kocourek. Pan Kocourek numismatice rozuměl a měl krásnou sbírku českých mincí a medailí tolarového období. Jednoho podzimního dne se ve městě pod Jeseníky konala numismatická aukce, které se všichni tři pánové více, či méně úspěšně účastnili.

Pan Janka požádal pana Kocourka o laskavost. V neděli se ve městě majícím hornická práva na Vysočině konala další aukce spolku numismatiků a jiných příbuzných duševních chorob. Pan Janka se z blíže neznámých důvodů – asi chtěl ušetřit jednu cestu a nocleh (nesehnal nikoho u koho by mohl spát ve vaně) nebo musel do kostela – poprosil pana Kocourka, aby mu koupil položku v nedělní aukci na Vysočině. Pan Kocourek si chtěl vyjasnit situaci o výši částky do které má položku dražit. Pan Janka mu pouze sdělil, aby položku koupil.

Nědělní dopoledne na aukci ubíhalo velmi příjemně a rychle, pan Kocourek byl spokojený, že koupil vše do sbírky a doplnil skladové zásoby pamětního neoběživa a podařilo se mu uspokojit i požadavek pana Janka.

Čas plynul a o několik málo týdnů později se pan Janka setkal s pány Motkem a Kocourkem snad někde na Kladně. Pan Kocourek podal panu Jankovi minci z Vysočiny a poprosil ho o zaplacení mince včetně 10% přirážky jak je na členských aukcích zvykem.
Pan Janka několik minut minci zevrubně prohlížel, vážil a měřil, aby panu Kocourkovi oznámil, že se mu mince nelíbí a nechce ji…

To bylo na pana Kocourka moc. Ač relativně klidný a rozumný pan Kocourek oznámil panu Jankovi něco o jeho původu s nepříjemným přívlastkem. Tuším, že se to týkalo hovězího dobytka a hodil minci zpět do tašky.

Co je na tom nejsmutnější? Pan Janka si stále myslí, že za panem Kocourkem může přijít a poprosit ho o podobnou šlužbu. Pan Kocourek panem jankou již jen opovrhuje a domnívám se, že je u pana Kocourka na společenském žebříčku na samém dně…