Dlouhá cesta do K.B.

Nedávno tomu co Verein für Nomismatik absolvoval výlet do Horních Uher. Cílem byla jedna z nejstarších mincoven v Evropě a možná i na světě. Nevím, jestli nejstarší svou výbavou nebo areálem, pravda na dřevěných špalcích tam již nerazí, tak nejstarším areálem. Mincovna je ve městě, které všichni numismatici znají jako K.B.

Protože z Hradce nad Labem je to víc než dlouhá míle a Králové nad Orlicí ještě kousek dál jelo se zájezdním povozem pro 40 osob. Cesta to byla dlouhá a tak během cesty došlo ke konzumaci rumu, domácích destilátů a směně numismatického materiálu. Dnes si povíme něco o třech pánech; o panu Hauserovi, panu Roubíčkovi a v jednom z minulých příběhů zmíněném panu Větralovi.

Pan Hauser byl sběratelem a prodejcem dobrého a zajímavého numismatického materiálu. Měl zajímavé povolání, kterého až nebývale bavilo, byl rentiérem. Naproti tomu pan Roubíček by se dal zařadit do skupiny stálých studentů, těžil ze znalosti v našich krajích netradičního jazyka a uměl dobře fotografovat. Pan Roubíček sbíral mince arabských států – zřejmě pro to, že je v naší kotlině téměř nikdo nesbírá a jsou relativně levné. Eisenboňácký bard z Hradeckokrálovského Hauptbahnhofu sedával za svým okénkem a snažil se tvářit tak, aby odháněl případné zákazníky. Sbíral především psí známky (ne vojenské, skutečně od psů), medaile kolegů numismatiků a pak všechno ostatní, ruskými mincemi počínaje a účelovkami konče.

Pan Roubíček neustále loudil po panu Hauserovi, aby mu ze svých cest přivezl nějaké, jak sám říká, araby. Během cesty do K.B. se stalo, že pan Hauser z přírůčního dřevěného zavazadla vytáhl záhadnou plechovou krabičku po doutnících a před panem Roubíčkem ji otevřel. Pan Roubíček okamžitě nasál pach arabských miní, opravdu ten kozí smarad by porazil i vola. Jak bylo panu Roubíčkovi vrozené, začal ihned smlouvat o ceně, aby byla jednostranně výhodná pro kupujícícho. Leč cena byla pevá a pan Hauser je proti panu Roubíčkovi podstatě vyšší váhová kategorie. Vše rozhodl pan Větral, který se najednou zjevil mezi sedačkami a prohlásil již mírně podnapilým hlasem: „Dám dvakrát tolik, než pan Hauser chce…“.

Pan Roubíček to ještě chvíli zkoušel, ale nakonec vytáhl pár bankovek vyšší nominální hodnoty, které brzy změnily svého majitele. Krabička s mincemi šla opačným směrem a s odstupem několika dalších slivovic byli všichni spokojeni.